Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kdo viděl některou ze zastávek letošního turné BLIND GUARDIAN k třicátému výročí vydání alba „Somewhere Far Beyond“, musel si toho, co přitom viselo ve vzduchu, určitě všimnout. Kompletní obsah tohoto alba totiž prezentoval kapelu v jedné z jejích nejlepších forem, ne-li té úplně nejlepší, a ona elegantní lehkost, ona oduševnělost a nenapodobitelná genialita, s jakou na něm Krefeldští bardi vtiskli melodickému power/speed metalu jednu z jeho nejvýraznějších podob, byla v porovnání se vším tím, co skupina vydala od alba „A Night At The Opera“ (2002), jednoduše bezkonkurenční. A třebaže se to týká vlastně jen pár alb, která za celých těch dlouhých dvacet let stihli Slepí strážci vydat, nevidět onen drobný ústup ze slávy, který ruku v ruce s tím kapela absolvovala, by mohl asi jen nevidomý.
Samozřejmě, věrní přes to všechno vytrvali a uctívali, přičemž určitou úroveň produkce rovněž nebylo nikdy možno přehlédnout, nicméně byl a je prostě rozdíl, pokud se bavíme o BLIND GUARDIAN před rokem 2002 a po něm. A že si to stále více a více uvědomovali i samotní hudebníci je zřejmé především z toho, jak zní jejich nejnovější studiový výtvor, totiž dvanácté řadové album (mezi něž sama kapela počítá i zcela netypickou nahrávku „Legacy Of The Dark Lands“ pod hlavičkou projektu TWILIGHT ORCHESTRA) s paradoxně barevně a námětově naprosto netypickým výjevem na obalu.
Ano, „The God Machine“ vrací BLIND GUARDIAN zpět před onen rok 2002 tak jistě, jako skladba „The Bard´s Song – In The Forest“ dokáže stále rozezpívávat celé amfiteátry a haly. Jestli v tom byl záměr, není nejspíš vůbec důležité, podstatnější je, že posluchač v nahrávce může naprosto jednoznačně definovat náladu devadesátých minulého století, kdy rychlost, síla a přímočarost (byť někdy šikovně maskovaná) platily za vše.
Takže tady to máme a berme nebo nechme být, jak se říkává. Osobně tedy beru, protože tohle jsou prostě (a konečně) znovu ti BLIND GUARDIAN, které musel a musí mít člověk nejraději, jak už jsem to před chvíli popisoval. „The God Machine“ o tom všem vypovídá naprosto otevřeně a bezelstně, když se direktně vrací ke klasické metalové struktuře a přiznává po dlouhém čase důležitost i staré moudrosti o tom, že v jednoduchosti je síla.
V některých okamžicích alba, pravda, se to tak úplně neprojevuje, protože – a to je třeba zmínit zároveň – návrat ke kořenům prostě nezaručuje to, že bude stejně lákavým, jako když se tyhle kořeny odkrývaly poprvé. Těchto dojmů se nelze zbavit u posledních dvou položek alba a do jisté míry také u druhého singlu „Secrets Of The American Gods“. To je ovšem (zhruba) vše, co padlo na oltář úplné nepůvodnosti a unaveného autorského rukopisu. Jinak nahrávce proudí v žilách zdravě čerstvá krev a nelze se tudíž nad jejím povznášejícím obsahem rovněž než povznášet. Totálně nostalgická „Deliver Us From Evil“, nade všemi se tyčící „Damnation“, podobně nebetyčná „Life Beyond The Spheres“, uvážlivá pocta NEVERMORE v „Architects Of Doom“ anebo krásná balada „Let It Be No More“ to zkrátka a jednoduše neumožňují, stejně jako to kdysi neumožňovala celá alba BLIND GUARDIAN. A už jen za ten pocit, za to, že kapela posluchače vzala zpět tam, kde mu bývalo nejlépe, za to si „The God Machine“ zaslouží všeobecný respekt.
1. Deliver Us from Evil
2. Damnation
3. Secrets of the American Gods
4. Violent Shadows
5. Architects of Doom
6. Let It Be No More
7. Blood of the Elves
8. Destiny
nuz B(ee)G(ees) mali co napravat po nevydarenej orchestralnej zlatanine, ktora mala vyjst pred 20 rokmi a nie uplne vykuchana od akychkolvek zmysluplnych napadoch pred par rokmi... navrat k metalovemu korytu bardom slusi, konecne sa podarili aj paradne refreny... dokonca aj zaradenie najslabsej skladby na koniec ma svoj zmysel, aspon mate chut si to pustit odznova, ze ci to nakoniec predsa len nezafunguje ako celok...
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.